Historie
UNIE železničních zaměstnanců se váže svým vznikem k datu 17. 8. 1896. Jejím přímým předchůdcem byl Českoslovanský svaz železničních zřízenců v Rakousku-Uhersku.
Sídlo spolku bylo v Praze a jeho působnost se vztahovala na celé Rakousko-Uhersko. Účelem bylo poskytování bezplatné právní ochrany ve sporech, vzniklých z pracovního poměru, obhajoba sociálních zájmů a napomáhání k zlepšení pracovních a mzdových poměrů, poskytování podpory v nezaviněné tísni, nemoci a nouzi.
Po vzniku samostatného Československa se během krátké doby UNIE stala jednou z největších odborových organizací, které na železnici působily. Byla také jednou z nejmajetnějších organizací. Vlastnila nemovitosti v Praze a jiných místech republiky, disponovala vysokými hotovostmi. Ústřední sekretariát sídlil v Praze, zemské a obvodní sekretariáty byly v Brně, Bratislavě, Plzni, Hradci Králové, Olomouci, Košicích, Přívozu u Moravské Ostravy, Žilině a Českých Budějovicích.
V roce 1929 byly schváleny nové Stanovy Unie železničních zaměstnanců v Československé republice. Na základě těchto stanov se v Unii sdružovaly nejen železniční zaměstnanci, ale i jiní zaměstnanci veřejných podniků dopravních za účelem hájení jejich sociálních, hospodářských a kulturních zájmů.